Luděk Maděra
Soudruhu Křečku, jakou naději vyhrát u Evropského soudu pro lidská práva má Česká republika u následující stížnosti? V červnu 1993 vydalo ministerstvo financí vyhlášku 176/1993 Sb. o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Tato vyhláška, novelizovaná vyhláškami č. 30/1995 Sb., č. 274/1995 Sb., č. 86/1997 Sb. a č. 41/1999 Sb. stanovila maximální ceny nájemného pro byty jednotlivých kategorií:
Regulované nájemné nestačilo na pokrytí nákladů, takže majitelé nájemních domů byli nuceni ze svého doplácet na nájemníky. Proto skupina 14 senátorů podala Ústavnímu soudu návrh na zrušení této vyhlášky. Ústavní soud v nálezu 231 z 21. června 2000 dospěl k závěru, že vyhláška 176/1993 Sb. je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Ústavy, a proto ji zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu. (Příloha č. 1).
Vláda však tuto dobu na přípravu ústavně konformního zákona o nájemném nevyužila a poslanecké sněmovně předložila návrh zákona, který rozsudek Ústavního soudu nerespektoval. (Příloha č. 2) Poslanecká sněmovna tento návrh zákona nepřijala. Předložením tohoto návrhu zákona vláda poprvé ignorovala nález Ústavního soudu a demonstrovala její pohrdání Ústavním soudem, ústavou a mezinárodními smlouvami, které Česká republika ratifikovala.
Dne 31. 12. 2001 pozbyla vyhláška 176/1993 Sb. platnost. Vláda čas, který jí Ústavní soud poskytnul na vytvoření nového, ústavně konformního, zákona promarnila. Protože by od 1. 1. 2002 nastalo právní vakuum vydalo Ministerstvo financí s účinností od 1. 1. 2001 výměr č. 01/2002, který, kromě jiného, reguloval nájemné maximální cenou téměř shodným způsobem jako Ústavním soudem zrušená vyhláška 176/1993 Sb. Vydáním tohoto cenového výměru vláda podruhé demonstrovala své pohrdání Ústavním soudem a právním řádem. (Příloha č. 3)
Dne 4. března 2002 obdržel Ústavní soud návrh Veřejného ochránce práv na zrušení částí Cenového výměru Ministerstva financí č. 01/2002, týkajících se výše nájemného.
Dne 3. dubna 2002 obdržel Ústavní soud návrh skupiny 18 senátorů, kteří také navrhovali zrušení stejných částí Cenového výměru 01/2002.
Jednání Ústavního soudu bylo stanoveno na 20. listopadu 2002.
Dne 15. listopadu 2002 vydalo Ministerstvo financí v Cenovém věstníku výměr č. 06/2002. (Příloha č. 4). V tomto výměru stanovilo maximální nájemné z bytu prakticky stejným způsobem jako v cenovém výměru č. 01/2002 a současně zrušilo ty části cenového výměru č. 01/2002, které maximální ceny nájemného stanovovaly. Jinými slovy Ministerstvo financí pět dnů před jednáním Ústavního soudu zrušilo cenový výměr, kterým se měl Ústavní soud zabývat a okamžitě vydalo obsahově totožný výměr pod jiným číslem a tak se pokusilo znemožnit Ústavnímu soudu jednat, když argumentovalo, že cenový výměr č. 01/2002 byl již zrušený a proto o něm Ústavní soud už nemůže jednat a současně tvrdilo, že proti cenovému výměru č. 06/2002 doposud nikdo ústavní stížnost nepodal a proto se tímto výměrem Ústavní soud také nemůže zabývat.
Tímto, v civilizovaných zemích zcela bezprecedentním a nepředstavitelným způsobem dalo Ministerstvo financí a jeho prostřednictvím celá vláda České republiky nejenom potřetí najevo své pohrdání Ústavním soudem, nýbrž se také dokonce pokusili Ústavní soud paralyzovat a tím zlikvidovat jeden ze základních pilířů demokracie.
Ústavní soud tuto argumentaci nepřijal, dovolil navrhovatelům rozšířit návrh i na cenový výměr č. 06/2002 a následně konstatoval, že tento cenový výměr je v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky, konkrétně článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve spojení s článkem 14 Úmluvy a proto cenový výměr č. 6/2002 zrušil. Tento nález byl publikován dne 18. 12. 2002 ve Sbírce zákonů pod číslem 528/2002 Sb. a od okamžiku publikace se toto rozhodnutí mělo stát vykonatelným, t.j. dosavadní způsob regulace cen nájemného z bytu pozbyl účinnosti. (Příloha č. 5)
Za této situace schválila vláda dne 19. 12. 2002 Nařízení vlády č. 567/2002 Sb., (Příloha č. 6) kterým se stanovilo cenové moratorium nájemného z bytů. Výše nájemného se nesměla změnit ani v případě dohody mezi pronajímatelem a nájemcem. Po dvou nálezech Ústavního soudu, ve kterých Ústavní soud konstatoval, že regulace nájemného je protiústavní a v rozporu s mezinárodními smlouvami, které Česká republika ratifikovala, po tom, co Ústavní soud dvakrát zopakoval, že výše nájemného musí být taková, aby nájemné pokrylo náklady na údržbu domů a přineslo majitelům přiměřený zisk, vláda nájemné zmrazila. Tím, že vláda znemožnila majitelům nemovitostí změnit výši nájemného i v případě vzájemné dohody mezi pronajímatelem a nájemcem počtvrté demonstrovala své pohrdání Ústavním soudem a bezprecedentním způsobem zasáhla do práv majitelů nemovitostí.
Dne 19. března 2003 Ústavní soud na návrh skupiny senátorů uvedené Nařízení vlády č. 567/2002 Sb. zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Tento Nález Ústavního soudu byl publikovaný ve Sbírce zákonů pod číslem 84/2003 Sb. dne 20. 3. 2003 (Příloha č. 7)
Zrušením Nařízení vlády č. 567/2002 Sb. nastalo právní vakuum, kdy cena nájemného není regulovaná žádnou právní úpravou. Pokud nedojde k dohodě mezi pronajímatelem a nájemcem, kterou převážná většina nájemců odmítá, je výše nájemného trvale zablokovaná na stávající úrovni a není možné ji bez souhlasu nájemce upravit ani s ohledem na inflaci.
Po třech nálezech Ústavního soudu, které konstatovaly, že regulace nájemného je v rozporu s Článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, protože nepokrývá ani náklady na údržbu nemovitostí, došlo fakticky ke snižování efektivního nájemného vlivem inflace.
Dne 19 března 2003 předložila vláda parlamentu vládní návrh na vydání zákona o nájemném z bytu a cenách služeb poskytovaných s užíváním bytu, který opět ignoroval Nálezy Ústavního soudu publikované ve Sbírce zákonů pod čísly 231/2000 Sb., 528/2002 Sb. a 84/2003 Sb. (Příloha č. 8). Parlament tento vládní návrh nepřijal. Jednalo se tedy o šestý pokus vlády řešit problematiku výše nájemného neústavní cestou v rozporu s mezinárodními závazky, které Česká republika přijala ratifikací Úmluvy a Listiny a pátou demonstraci pohrdání Ústavním soudem.
Od 19. března 2003 v České republice neexistuje žádný právní předpis, který by reguloval výši nájemného. Jedinou možností jak změnit výši nájemného je dohoda mezi pronajímatelem a nájemcem.
V České republice existuje zákon 526/1990 Sb. o cenách (Příloha č. 9). Je to obecný zákon, jehož § 2 odst. 3 zní:
„Prodávající nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk Kupující nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch nákupem za sjednanou cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů“.
Současná výše nájemného není v souladu se zněním tohoto zákona, protože nájemné ani zdaleka nedosahuje oprávněné náklady a nájemci proto získávají neoprávněný zisk.
Nájemní smlouvy uzavřené před 1. červencem 1993, nebo smlouvy, u kterých došlo k zákonnému přechodu nájmu, jsou uzavřeny na dobu neurčitou. Pokud nájemce odmítne dohodu o zvýšení nájemného a pronajímatel se obrátí na soud se žádostí o určení výše nájemného a odvolá se na § 2 odst. 3 zákona 526/1990 Sb. o cenách, soud takovouto žádost zamítne s odůvodněním, že podle § 696 odst. 1 Občanského zákoníku výši nájemného stanovuje zvláštní právní předpis a že v situaci, kdy žádný takovýto zvláštní právní předpis neexistuje, soud není oprávněný nahrazovat zákonodárnou moc. (Příloha č. 10).
Obdobně, pokud někdo podá žalobu proti Ministerstvu financí o náhradu nájemného ušlého v důsledku ignorování nálezů Ústavního soudu, soudy takovouto žalobu zamítnou s odůvodněním, že pro kvalifikaci konkrétního úředního postupu jako postupu nesprávného musí existovat v rozhodné době účinná právní úprava, která umožní dojít k závěru o tom, jaký postup státu byl v dané situaci správný, což znamená, že o nesprávný úřední postup může jít toliko tehdy, dostává-li se konkrétní činnost státu do rozporu s platným právem. Pokud takový platný předpis neexistuje a nelze poměřit správnost či nesprávnost úředního postupu ve vztahu k tomuto předpisu nelze hovořit o nesprávném úředním postupu /Příloha č. 11)
Zákon 526/1990 Sb. o cenách soudy odmítají vzít v úvahu.s odůvodněním, že to je obecný zákon a ne zvláštní právní předpis. Nálezy Ústavního soudu 231/2000 Sb., 528/2002 Sb. a 84/2003 Sb. soudy nižší instance ignorují.
Pokud nájemce odmítne dohodu o zvýšení nájemného neexistuje od 21. 3. 2003 v České republice právní cesta řešení tohoto problému.
Problematika bydlení spadá do kompetence Ministerstva pro místní rozvoj.
Dne 4. srpna 2004 byl jmenován ministrem pro místní rozvoj Ing. Jiří Paroubek, člen České strany sociálně demokratické. V rozhovorech, které poskytnul po nástupu do funkce dal jasně najevo, že pro něho je důležitější udržet hlasy voličů jeho strany než rozsudky Ústavního soudu. Například v rozhovoru pro časopis Profit z 6. 12. 2004 (příloha č. 12) prohlásil kromě jiného o tempu deregulace: „… Obvykle mluvím o jednom či dvou procentech nad inflací za rok. …. Řeknu to otevřeně - sociální demokracie nechce ztrácet další voliče. …. Problém nájemného chci řešit během pěti až šesti let. Nikoli do voleb, to by byla sebevražda. …. Proto si nemyslím, že bychom v dohledné době měli něco zásadního měnit. …. Já to nepotřebuji řešit a už vůbec ne do voleb, já mám jiné priority“.
V rozhovoru pro Lidové noviny, který byl uveřejněný dne 18. 5. 2005, to znamená téměř tři měsíce po tom, co Evropský soud pro lidská práva vynesl rozsudek v případu HUTTEN-CZAPSKA proti Polsku (stížnost č. 35014/97), ve kterém Evropský Soud konstatoval,že regulace nájemného byla v rozporu s Článkem 1 Protokolu č. 1, ministr Paroubek prohlásil, že chystá zákon, na základě kterého dojde ke zrušení regulace nájemného během šesti let.
Dne 25. dubna 2005 byl Ing. Paroubek jmenován předsedou vlády a novým ministrem pro místní rozvoj byl jmenovaný Ing. Martínek, který připravil další návrh zákona o nájemném, podle kterého by nájemné mělo růst průměrně o 9.3 % ročně, přičemž k prvnímu zvýšení nájemného by mělo dojít až od 1. 6. 2006, to znamená až po příštích parlamentních volbách (Příloha č. 14).
Jak Ing. Paroubek, tak Ing. Martínek dávají tedy najevo nejen pokračující pohrdání Ústavou, Listinou a Úmluvou a Ústavním soudem, nýbrž tentokrát, ignorováním rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v případě Hutten-Czapska proti Polsku, stížnost č. 35014/97, také jejich pohrdání Evropským soudem pro lidská práva.
Zájemci o celou stížnost se mohou přihlásit na adrese ludek.madera@zln.cz